VÝŠLAP: Přes Plechý na Třístoličník

Svou cestu zahajuji zhruba v 8:30 na parkovišti v obci Nová Pec, v části zvané Láz. Parkoviště u stanice horské služby je placené a vyjde na 100 Kč za den. Vím, že na dnešní výšlap to bohatě stačí, nejdu totiž tuto trasu poprvé. Dlouho se nezdržuji a vyrážím – mé kroky míří po zelené turistické stezce k rozcestí Raškov, kde přicházím ke Schwarzenberskému kanálu, velmi zajímavé technické a historické památce, jež dříve sloužila k plavení dřeva.

Kolem kanálu pokračuji dál, fotím a kochám se přírodou. Vůně lesa, východ slunce a ta krásná zelená barva se neomrzí. Projdu kolem akvaduktu u rozcestí Rossbach směrem k rozcestí Říjiště, kde se nachází proslulý kiosek. A tak si říkám: „Bude otevřeno?“

Počasí mi přeje. Je krásné slunečné ráno, jeden z posledních letních dnů. Potkávám minimum dalších turistů a na rovince před kioskem už z dálky vidím, že mi štěstí přeje. Otevřeno. Zaraduji se a okamžitě si objednávám rychlou kávu, dnešní první – deficit už byl znát 😊. Prohodím pár slov s ostatními výletníky, prohlédnu si prázdný kelímek od kávy a vyrážím dál.

Od rozcestí Říjiště je možné dojít na Plechý dvěma cestami – rovně po modré až na hranice s Rakouskem, kde se lze napojit na červenou (Stezka Českem) a dojít po ní až na Plechý. Druhá cesta pokračuje po zelené (Jezerní stezce) přes Kamenné moře a Plešné jezero. Tudy se dnes vydám já.

Stále nemůžu uvěřit, jak pěkné mi vyšlo počasí. Užívám si lesa a klidu a těším se na první výhledy, které mě zanedlouho čekají. V hlavě se mi rodí další otázka dne: „Budu mít štěstí i teď a budou z vrcholu vidět Alpy?“ S touto myšlenkou odbočuji z asfaltky a vstupuji na Kamenné moře. Je sice sucho, ale některé kameny jsou přesto kluzké a dost ostré, dávám si velký pozor na to, kam šlapu. Do videa, které na první vyhlídce natáčím pro YouTube, následně oznamuji, že kvalitní obuv a ostražitost jsou na této trase velmi důležité.

Vyhlídka je krásná, ale dobře vím, že mě čeká něco mnohem lepšího. Navíc vedle sebe vidím horu Plechý, která se tyčí ještě o cca 300 výškových metrů výš. Uf, čeká mě ještě výšlap.

Po chvilce přicházím k Plešnému jezeru. Fouká lehký vítr a na hladině se zrcadlí drobné vlny. Natočím krátký spot do videa a chvíli se jen tak kochám výhledem na vodní hladinu. Zároveň už koutkem oka vidím, co mě čeká – těch 300 výškových metrů nastoupám právě teď a na docela krátkém úseku. Ne potom. Ne za chvíli. Teď. Dodávám si odvahu, pořádně se prodýchám a za Plešným jezerem odbočuji doleva na Zážitkovou naučnou stezku Duch pralesa. Pravý „výstup“ právě začíná.

Výstup je přesně takový, jaký si ho pamatuji z mé dřívější cesty na Plechý, jen mi tady něco nehraje. Minule byly ty stromy okolo podstatně nižší. Že by tak rychle vyrostly? Už zadýchaný si nakonec uvědomuji proč. Minule, když jsem tudy šel, jsem měl pod nohami navíc 130 cm sněhu. To bude tím! 😄

Zastavuji se cestou na pár záběrů do videa, vyfotím se na vyhlídce na samém okraji svahu k Plešnému jezeru a vím, že se blíží konec toho nejprudšího stoupání. Mezi stromy se pomalu začíná rýsovat příznačný obelisk. Právě jsem došel na vyhlídku A. Stiftera. Kromě hezky zpracované vyhlídkové plošiny se zábradlím a výhledem na Lipno se zde nachází i památník v podobě obelisku – ideální místo na první „velké“ fotky. Natočím pár vteřin videa a vím, že teď už stoupání nebude takové. Vrchol ale zatím vidět není.

Od památníku se vydávám po žluté okolo Kučerovy vyhlídky a v dálce už začíná prosvítat známá skalka a kříž. Procházím mezi stojícími kmeny stromů, které zdevastoval kůrovec, a sleduji, jak si příroda dokáže s kalamitou poradit sama. Mladé stromky rychle rostou, ale zatím nejsou tak vysoké a husté, aby nebylo vidět do širokého okolí. „Milý kůrovcový bonus,“ říkám si a šlapu dál. Vrchol už je blízko.

Tak. Jsem tady. Vrchol hory Plechý (1378 m n. m.) je pokrytý velkými kameny a také množstvím německých a rakouských turistů 😊. Ten nejvyšší z kamenů pak zdobí charakteristický kříž s nápisem Berg Heil, povědomý snad každému, kdo zná Šumavu. Docela nepříjemně fouká, takže na delší relax nemám náladu. Natočím krátké video, udělám pár fotek a v tom si toho všimnu – ANO, jsou vidět Alpy! Ne úplně výrazně, ale jsou tam. Díky!

Celý výhled je z jižní strany jasně ohraničen kamennou stěnou, Rakousko se zdá být najednou tak malé… Není ale času nazbyt. Vydávám se po červené a vím, že Plechým právě začala nejhezčí část celé trasy.

Od vrcholu pokračuji po překrásné hřebenovce, za mě jedné z nejhezčích na Šumavě. Jdu po pěšině, potkávám německy hovořící turisty a užívám si výhledy na všechny strany. Nejraději bych jen stál, fotil a natáčel, ale to bych se daleko nepohnul. Je známo, že na dalším vrcholu – Třístoličníku – je prima restaurace, kde si budu moci dát „vrcholové“ a konečně se najíst. Už tuším, co si v rámci edukace diváků objednám…

Zhruba v třetině cesty ke Třístoličníku se zastavuji na Trojmezí (1321 m n. m.) – hraničním kameni a bodu, kde se setkává Česká republika, Rakousko a Německo. Místo je zaplaveno turisty, což jasně naznačuje, že odsud ke Třístoličníku budu potkávat už podstatně víc lidí. Nevadí mi to. Počasí je skvělé, nálada výborná a já si užívám každý krok.

Cestou potkávám i pár českých turistů. Náš jazyk je v záplavě němčiny jasně rozeznatelný. S každým prohodím pár slov, všichni jsou skvěle naladění a přejeme si šťastnou cestu. Poslední partička mi dokonce prozradí, že restaurace na Třístoličníku je otevřená a jedna ze servírek je Češka. Hurá! Můžu si objednat „pivo“, a ne „bier“ 😄.

Následuje lehké klesání a opětovné stoupání k vrcholu, protnuté asfaltovou silnicí vedoucí z Německa, která jasně vysvětluje poměr německých, rakouských a českých turistů. Z české strany totiž cesta na vrchol taková sranda není, ale je o to hezčí.

Na vyhlídce Třístoličník (1302 m n. m.) pořídím pár záběrů a fotek a spěchám do restaurace. Hurá – poslední volný stůl, navíc na venkovní terase s překrásným výhledem. Sedám si a přemýšlím, jak poznám tu českou paní servírku. Servírek je tu víc, a tak zkusím češtinu na první, která se mě ujme. Zase jsem to trefil.

Objednávám si Radler a Kariwurst. To jídlo osobně moc nechápu – ultimátní fúze párku, kečupu, Coca-Coly, hranolek a kari koření mi přijde jako nebetyčná blbost. Nakonec se přistihnu při zjištění, že chuťově to zase tak strašné není. Natočím krátký záběr jídla, pořídím pár fotek, dopíjím Radler a platím. Velké plus, že tu berou kartu. Loučím se s paní servírkou, která je evidentně překvapená výší dýška. Možná vzhledem k mé národnosti čekala něco jiného? Nevím. Každopádně děkuji a vyrážím dál.

Hned vedle Třístoličníku se tyčí skála a vrchol Hochstein (1333 m n. m.). Byla by škoda tam nezajít, zvlášť když je cesta v podstatě zadarmo – skoro po rovině, lemovaná krásnými skalními útvary, a nakonec po schodech na vyhlídku. Pár záběrů, pár fotek a opatrně dolů. Děkuji, že je dnes sucho – schody jsou „co kus, to originál“, za vlhka nevyzpytatelné.

Vracím se zpět směrem k restauraci a pokračuji po červené, která v první části kopíruje česko-německou hranici. Loučím se s výhledy i s překrásnou hřebenovkou a vím, že mě čeká už jen sestup a klidná cesta lesem do Nového Údolí, odkud pojedu vlakem zpět do Nové Pece k autu. Možná to není po celém dni ta nejatraktivnější část trasy, ale o to víc klidná – což se brzy potvrdí.

Prvních pár set metrů sestupu je to spíš cesta korytem vyschlého potoka. Dávám si pozor a jen někde v dálce přemýšlím, v kolik mi vlastně jede vlak. Mám chvátat, nebo ne? Nakonec volím metodu: „Ono to nějak dopadne. Ještě se nestalo, aby to nedopadlo nijak.“ A raději si užívám cestu, počasí i ticho lesa. Dokonce tady na mě zbylo i pár borůvek.

Po chvíli se vynořuji z kamenité pěšiny na lesní asfaltku u pramene a pítka. Je tu posezení, dávám si sladkou tečku po obědě a kostrbatém sestupu. Nikde není napsáno, zda je voda pitná, a tak zkusím štěstí. Je krásně studená, ale cenu za nejlepší chuť by asi nevyhrála.

Pobalím věci a pokračuji dále směrem k cíli dnešní trasy. Míjím Rosenauerův pomník, připomínku zakladatele šumavských plavebních kanálů, stojící na začátku toho nejznámějšího – Schwarzenberského. Počkat… kdy mi vlastně jede ten vlak? Jízdní řád opět raději nezjišťuji. Aspoň nebudu chvátat.

Do Nového Údolí přicházím v naprostém klidu. Uvědomuji si, že jsem cestou z Třístoličníku potkal dohromady pouze DVA lidi. Jaký rozdíl oproti vrcholům. Na zastávce zjišťuji, že je výluka a místo vlaku pojedu náhradní autobusovou dopravou. A navíc až za hodinu. Co se dá dělat, diváci vláček neuvidí.

Naštěstí mám v záloze pár míst, kam se s kamerou podívat. Jako první mířím k malému můstku přes Studenou Vltavu, ale už z dálky podle zvuků zjišťuji, že natáčení budu muset o chvíli odložit. Pod můstkem totiž právě probíhá „zábava pro dospělé“ 😄.

Vzdaluji se a natáčím napřed něco o místní nejkratší mezinárodní železniční dráze na světě, hraničním přechodu a usedám do kiosku Vagon. Hospodský je sice trochu svérázný, ale nejsme tu proto, abychom řešili politiku. Mile mě překvapí, že i tady lze platit kartou – připojení je sice komplikovanější, ale zadaří se. Uprostřed rozhovoru s hospodským a místními si uvědomuji, že odjezd autobusu se blíží. Rychle ještě natočím už osamocený můstek, nyní již pouze s uklidňujícími zvuky tekoucí vody, a upaluji na zastávku.

Cestou autobusem se pohledem loučím s vrcholy, na kterých jsem byl před malou chvílí. Netrvá dlouho a poznávám místo, kudy jsem ráno přijížděl – Novou Pec. Vystupuji a poslední dva kilometry do Lázu dojdu pěšky. Čeká mě již jen rozloučení pro video a cesta domů. V hlavě si při posledních krocích a pohledu na západ slunce nad Plechým připravuji závěrečnou řeč a už teď vím, že stejně půl věcí zapomenu říct 😄. Ale co, to jsem prostě já a takhle mě už znáte.

K autu přicházím zhruba v 18:30, s 25 km v nohách. Natočím rozloučení pro YouTube, krátce si ještě sednu do kufru a jen tak koukám a rekapituluji celý den. Bylo to fajn, to video určitě bude stát za to. Nasedám do auta, odjíždím domů a těším se na další výšlap. Ale kam tentokrát?

A chcete vidět nakonec to video? Tak tady je: