VÝŠLAP: Rakouská strana Novohradských hor

Je úterý 4. listopadu 2025 8:30 ráno a já parkuji své auto na hraničním přechodu Nové Hrady/Pyhrabruck. Parkování je zde zdarma a tak nebudu muset chvátat. Koneckonců, je krásné počasí a vzduch voní podzimem, rád si užiji dne co nejdéle. Provádím poslední kontrolu batohu, zda mám všechno (hlavně vařič a kávu!). V pořádku, vše je na svém místě, nezbývá než vyrazit. Cíl: Mandelstein! Ale ne tou nejkratší cestou, to bych nebyl já 😉

Vydávám se do Rakouska skrze opuštěnou celnici, která dnes již jen tiše připomíná doby minulé. Zdejší skanzen ochrany státní hranice a železné opony pak ve mně navozuje pocit vděku za to, že dnes stačí vystoupit z auta a jít. Bez drátů, bez psů, bez výstřelů za zády. Jen já, batoh a svačina. 😊

Po krátké cestě po asfaltu přicházím do vesničky Pyhrabruck. Nikde není ani noha a já tak procházím v naprostém tichu. Společně s modrou turistickou trasou se napojuji na červenou a vstupuji do lesa. Je všední den a tak při průchodu kolem Novohradského potoka přemýšlím, kolik asi dnes potkám lidí. Schválně, budu je počítat.

Lesní cesta vedoucí pohraničním lesem není ničím výjimečná, čímž je výjimečná. Člověk může přemýšlet. Přicházím na rozcestí, kde odbočuji a pokračuji po rakouské stezce Erlebnisweg Heinrichs. Kolem mě se začínají objevovat malé kamenné útvary jako předzvěst toho, co mě dnes čeká. Po chvilce vycházím z lesa a pokračuji otevřeným úsekem přes louku, lemovaným prvními výhledy na okolní kopce. Zastavuji na krátkou snídani v lesním remízku a v myšlenkách zaháním chuť na kávu – počkám si, vím, že to pravé místo na kávu na mě teprve čeká.

Po přechodu louky přicházím do obce Heinrichs bei Weitra, natočím krátké video pro YouTube a pokračuji k místní zajímavosti – žulovým kamenným útvarům, jež každý nese vlastní jméno a váže se k němu vlastní legenda. V podstatě jde o nepovinnou odbočku z trasy, ale po prozkoumání skalek a skalních studánek tuto odbočku všem v duchu vřele doporučuji. Při kontrolním pohledu do mapy se pokouším přečíst názvy jednotlivých kamenů a vrcholů. S množstvím dvojitých w, zdvojených písmen, přehlásek a délek slov až mimo screen zjišťuji, že dnes budu mít povídání do kamery ohledně názvů jednotlivých míst asi složitější. Nevadí. Vím, že po cestě je vrchol Hut a tam si reputaci s názvoslovím určitě napravím :D

Je čas se pohnout. Přes vyhlídku na obec Heinrichs bei Weitra a stále po Erlebnisweg pokračuji okolo vrcholku Trialsteine k přechodu hlavní silnice L71. Za touto silnicí mě čeká výstup. V hlavě mi bleskne trhák od Plešného jezera na Plechý, ale obava je lichá. Je to tady sice do kopce, ale žádné drama se nekoná. Potkaných lidí: 0.

Klidným a tichým lesem procházím okolo vrcholu letzter Steinmetz až na Doppelwackelstein, v překladu dvojitý viklan. Je to jedno ze zajímavějších míst, kde se zastavuji a natáčím pro YouTube další část videa. Kromě lavičky pro odpočinek na tomto místě naleznete dle informační tabulky i evropský unikát, rakouskou přírodní památku – dva viklany na sobě. S dětskou radostí si zaviklám a pokračuji v cestě. Potřeba kávy stoupá.

Procházím Schalenstein, Kudelring a po krátkém výstupu se zastavuji na Schinderbergu. Překrásný snadno přístupný skalní útvar s úchvatným výhledem do okolí. Ano, to je to místo, na které jsem čekal. Vytahuji vařič, vařím kávu a v zápětí si v sedě užívám horké doušky lahodného nápoje při pohledu do krajiny. Jak kouzelné a klidné místo.

Poté, co se objevilo dno mého plecháčku, které vždy signalizuje, že je čas jít, se balím. Na prstech žádné ruky počítám počet lidí, které jsem dosud potkal (stále 0). Pokračuji pod masivní skalní hradbou, jejíž součástí je i vrchol Hohe Steinwand, a vystupuji na Hut. On to tedy není žádný velký výstup, jen pár metrů do kopce. Se zájmem si prohlédnu skalní útvar, ale nic extra dalšího zde k vidění není. A tak mám aspoň radost, že jsem konečně došel na vrchol, s jehož výslovností nebudu mít ve videu problém.

Pokračuji dále po červené trase a přecházím Sonnenstein a Schöpfsteine. Místy se občas dokonce mezi stromy vyloupne nějaký ten výhled. Podzim je právě v té nejhezčí fázi, počasí je nádherné a já si užívám vůni lesa a spadaného listí, které příjemně šustí pod nohami. Pomalu se blížím k Mandelsteinu a začínám v hlavě přemítat, kolik lidí asi bude na vrcholu. Vrchol a vyhlídka jsou totiž velmi dobře přístupné – cesta z parkoviště je ani ne jeden kilometr dlouhá, nenáročná a vyhlídka stojí za to. Očekávám nával.

Parkoviště. Teď to přijde. Jsem ale trochu překvapený, parkují zde jen 3 auta. Vydávám se tedy rovnou kolem altánku a ozdobné skulptury s nápisem „Mandelstein“ dále po velmi dobře vyšlapané cestě. Náhle se mezi stromy začíná objevovat kaple a já vím, že už je to jen pár metrů. Vystoupám posledních pár kroků a přede mnou se otevře nádherný výhled na jižní Čechy. Nejhezčí z dnešních výhledů.

Doposud jsem nepotkal ani živáčka, a tak si říkám, že je vlastně i docela příjemné přijít zase do civilizace. Navzdory mému očekávání se však žádný nával nekoná. Nepotřebuji složité výpočty k tomu, abych napočítal 6 lidí – moc milých českých turistů. Prohodím s nimi pár slov, popřeju jim „Na zdraví!“, když si dávají vrcholové a loučíme se. Najednou jsem na vrcholu úplně sám.

Během natáčení desetiminutového timelapse se za mě posadí postarší rakouský pár, prohodíme pár slov a já jim moc děkuji. Usadili se jen proto, aby počkali, než dokončím natáčení a nekazili mi záběr. Spontánní ohleduplnost člověka vždy potěší. I přesto se mi však do poslední minuty záběru dostávají další příchozí lidé. Nevadí mi to, to k turistice patří. Chvíli se ještě kochám výhledem na tu naši krásnou krajinu, lemovanou Novohradskými horami a chladícími věžemi Temelína, balím se a pomalu zahajuji sestup.

Takže nakonec zatím jen 10 lidí. Nečekám, že bych na cestě zpět ještě někoho potkal.

Sestup je místy docela prudký a okolní les mi připadá takový... Smutný. Nevím proč, ale jsem rád, že jsem tuto cestu nezvolil pro výstup a raději šel celý okruh obráceně. Po pár kilometrech přicházím opět na rozcestí, kde jsem se ráno napojil na Erlebnisweg Heinrichs. Odbočuji zde však doleva, nechci jít zpět cestou, kterou jsem šel již ráno. Loučím se s turistickým značením a budu pokračovat po hraniční stezce. Sluneční paprsky, jemně prosvítající mezi korunami podzimem prořídlých stromů, již začínají být dlouhé. Nezdržuji se - vím, že tohle je část lesa, kterou nechci o samotě procházet za tmy.

Míjím jeden hraniční patník za druhým a pokračuji úzkou, vyšlapanou cestičkou, která vede přímo po čáře. Všímám si četných pozůstatků minulého režimu - zbytky plotu, časem zapomenuté zákopy a navíc velmi hustý a tmavý les ve mně nevyvolávají příjemné pocity. Teoretizuji nad tím, co vše se zde kdysi odehrávalo a kolik lidí nemohlo žít svůj život tak, jak by si přáli. Možná si už dnes ani neuvědomujeme, jaké máme štěstí a zároveň i to, jak je vrtkavé. Necítím se zde dobře, ale nejdu stezkou poprvé. Věděl jsem dopředu, jaké pocity zdejší místa ve mně vyvolávají a zvolil jsem tuto neoficiální část trasy záměrně. Jako vzpomínku. Jako očistu.

Mezi stromy pomalu začíná problýskávat vodní hladina. Přicházím ke Kamennému rybníku a k přírodnímu hraničnímu kameni, který se zde nachází. Příroda je zde zase veselá a svět je opět v pořádku. Užívám si sluneční paprsky, které na mě dopadají přes hladinu rybníka a chvíli věnuji i obdivování velikosti hraničního kamene. Poté se ševelícím, překrásně zbarveným listím vydávám dále.

Po chvíli se napojuji na asfaltovou cestu a současně Stezku Českem. Vím, že mě čeká již jen posledních pár kroků a výškových metrů a jako vždy si postupně připravuji závěrečnou řeč pro video. V dálce již vidím svoje auto.

Světla je nakonec ještě dost a tak věnuji pár chvil průzkumu místnímu Skanzenu ochrany státní hranice a železné opony. Vidím rekonstrukci drátěného plotu, strážní věže a zátarasů. Je zde i malé muzeum, v tuto chvíli však není otevřeno. Není divu, rozhodně už není sezóna.

Usedám tedy na lavičku, napětkrát natáčím rozloučení pro YouTube (a stejně jsem ani jednou neřekl všechno :D ), vychutnávám si pozvolný západ slunce a děkuji přírodě, jak pěknou show si pro mě dnes připravila. A jo. Jsem sice letní typ, ale ten podzim má taky něco do sebe. Po zhruba dvaceti kilometrech zase usedám do auta a začínám v hlavě chystat další výšlap. Něco málo už připraveno mám.

• Nachozeno: 20,2 km
• Potkaných lidí na cestě: 0
• Potkaných lidí na Mendelsteinu: 10
• Zážitek: lvl 1000000

VIDEO V PŘÍPRAVĚ